Od kolečka k ovečkám

Můj milý čtenáři. Jako správná australská příšera z hlubin mám od štěněte v hlavě tak trochu kolečko. Respektive, abych byl úplně přesný, fascinuje mě naprosto všechno, co kola má a hýbe se to. Vzpomeň si, jak jsem v Borském parku musel bedlivě hlídat všechny ty kočárky a bicyklisty, se kterými mě moje člověčice postupně konfrontovala. Fakt žádná sranda to všechno „usedět“ a nebouchnout při každém „podívej se na“.

Náš první společný cyklo-výjezd začal nenápadně. Klasická rozcvička, jako když jdem na prochajdu, nebo běhat. Ale běžeckej postroj nikde, takže jsem si byl jistej, že bude čmuchací pohodička po lese a že jen opakujem náš klasickej warm-up, abychom si ani jeden nenatáhli šlášku, nebo nenatrhli vazík. Ale pak se to stalo. Místo, abychom důstojně vykráčeli ze vrátek, zalezla do garáže a něco se tam snažila vyprostit z toho organizovaného chaosu, kterému dvounožec říká systém. Prý jsou tam jen užitečný věci, ale co já vím, tak tam není nic, co by můj psí obzor nějak výrazně rozšiřovalo. Aspoň jsem si to do té doby myslel. Ale pak ona vytáhla TO. Velkou podivnou věc se dvěma obrovskými koly. Každé to kolo bylo větší než já. Fakt hustý. Mé kelpií srdce poskočilo a mé kelpií tělo se k němu přidalo, přesně tak, jak se na tvora řízeného od rána do večera sympatikem sluší a patří.

Žádné velké přípravy – jen zbavit kolo nánosu prachu a jakousi podivností dotlačit do gum vzduch a mohli jsme vyrazit. Ohňostroj emocí už od vrátek. Výstřely vpřed jako blesk, tryskové návraty zpátky k ní. Vždyť přece nenechám tu věc, aby mi jen tak ujela, ne? Tu je potřeba hlídat, hnát před sebou, brzdit, když se moc rozjela, tlačit tu zprava, tu zleva. Prostě dřina to samostatně ukočírovat. Moje člověčice ale ví, že jsem občas trochu přepálený snaživec, a tak místo křiku zařadila trpělivost a obezřetnost, aby mi pod kolem nezůstala ani packa ani ocas. A začala mi pomáhat a napovídat – „vpřed, stůj, pravá, k noze“. Všechno, co už znám, ale řeknu vám, že aplikovat to v rychlejším tempu, kdy máte v hlavě přeřazeno, není žádná sranda a výdrže v povelu, no to už vůbec. Ale ani můj vnitřní motor nejede na plné otáčky donekonečna. Netrvalo dlouho a já s překvapením zjistil, že když ten svůj vnitřní motor malinko zklidním, hlídám cyklostroj jen tak po očku,  je ten rychlejší pohyb vlastně naprostá nádhera. Vítr v uších a společné tempo, které se konečně trochu přiblížilo tomu mému normálnímu.

Byla to pecka. Já v euforce a člověčice nadšeně a s optimismem sdělovala dvounožci to, co jsem v souvislosti s mou maličkostí slyšel už nesčetněkrát: „Ono to půjde“. A šlo. Napříště úplně stejně, jako minule. Mé nadšení, lítání tam a zpět, šílení, zklidnění a tak pořád dokola. Ale nezdálo se, že z toho má člověčice zas tak ohromnou radost jako prve. Začala se tvářit trochu podezřele zamyšleně. No, co – mávl jsem nad tím tlapkou. Pro mě to zábava je, tak jsem nic neřešil a šel si hlodat morkovou kost. To mě vždycky spolehlivě vyklidní. Ale tím jsme neskončili, neboť zatímco jsem pilně dřel na kosti, ona dostala další ze svých „rozvojových“ nápadů. Když mi prý dává smysl pást a nahánět úplně všechno, co se aspoň trochu pohne, nebudeme se dál prát s bicyklem. Vymyslela, že se půjdeme podívat na to, k čemu mě vlastně ti moji prapředci vyšlechtili. Na ovce! No, uvidíme, co je to za vynález, ale jestli to bude aspoň z půlky tak dobrý, jako cyklistika, tak jsem spoko. Příště vám povím, jestli jsem odhalil k čemu jsou ovce vlastně dobrý.

 

Další články

Ukradený poklad

Jezdí k nám jeden moc hodný pán. Teda jako ne k nám domů, ale k nám do krmelce, který je v mém lese hned za barákem. Vždycky tam nachystá óbr porce jídla pro zvířátka. Knedlíky, koláče, hranolky, čalamády, koblihy, vařenou čočku. Moje člověčice na to nadává, prý že ani divoká prasata o to rypákem nezavadí a prý jediný, kdo to nakonec stláská budu já a bude mi pak akorát tak blbě.

Jak jsem vyrazil do města a projel se tramvají

Moje člověčice přišla s nápadem, že prý je čas, abych poznal cosi, čemu říká tram – nějak. Já bych byl úplně spokojený, kdybychom zůstali u věcí, které už znám a dávají mi smysl – třeba míček, paštika, zajíc, veverka, i nějaký to sedni-lehni bych pro ni udělal. Ale ona má občas takové ty rozvojové“ nápady, ze kterých se mi trochu ježí chlupy od hlavy až po špičku ocasu.

Jak jsem se učil město a město učilo mě

Můj svět začíná tam, kde končí asfalt. Les za domem, měkká půda, pachy, které se dají číst jako nekonečná dobrodružná kniha. Kdyby bylo po mém, žil bych tam navždy. Jen já, moji dvounožci a zvěř, které občas, když se hajný nekouká, připomenu, že tam jsem. Jenže moje člověčice sem-tam zatouží po světě, kde věci jezdí, blikají, divně smrdí, hlučí a lidi se pohybují ve zmatených hejnech.

Kelpie na volné noze, aneb jak jsem si pořídil dvounožce a začal je vychovávat pozitivkou

Můj milý čtenáři. Začal bych tím, že moje člověčice byla odjakživa tak trochu posedlá zvířaty. Prý říkala „íha“ dřív než „máma“ a na nočník ji naučil chodit dědečkův jezevčík. To vysvětluje mnohé. Třeba i to, proč jsem dnes já – kelpie, příšera z hlubin (to prý znamená pojmenování
mého plemene), tedy přesněji australská příšera z hlubin – součástí jejího života.