Raketový start, aneb naše canicrossové poprvé

Dnes vás vezmu do své historie. Do doby, kdy mé štěněcí tělo přešlo do fyzické dospělosti a já se mohl pustit do dospěláckých aktivit. Prý teda v hlavě jsem štěnětem furt, ale to údajně v tomhle sportu zas tak nevadí.

Hned na začátku musím teda přiznat, že moje člověčice je v některých věcech fakt zábavná. Třeba to, že se dobrovolně pohybuje rychleji než co noha nohu mine, i když ji zrovna nehoní žádný rozzuřený čuník nebo revizor z tramvaje. V tom mi trochu připomíná mě. Běhala prý odjakživa. Ale běhala buď sama nebo s jinými dvounožci. Pak se ale stala ta věc – moje štěněcí nohy se začaly prodlužovat a sílit, přestávaly být rozevláté do všech stran, začaly mě poslouchat při běhu v lesním podrostu i skocích přes keře, větve i kaluže. Lidi mi teda furt říkali, že skákat nemám, prý, že na to nemám dovyvinuté klouby. Netuším, co to znamená, ale zato vím naprosto jistě, že tohleto je parádní zábava, které se vyrovná máloco.

Zjistil jsem, že jako kelpie v pubertě jsem v podstatě ztělesněná rychlost. A taky jsem zjistil, že jako kelpie v pubertě jsem o dost rychlejší než člověčice, a že když neposlechnu na zavolání, tak mě v tom lese fakt nedožene. Ale pak jsem taky zjistil, že když se k ní vrátím, tak je vidět, že se jí sice strašně ulevilo, ale už z ní nepadaj ty parádní pamlsky, zatímco, když na její „tadýýýý“ dorazím k ní, pamlsky zase padají a já pak můžu kolem ní skotačit dál.

No, ale vraťme se k tomu dvounohému běhání. Ona teda běhá, to jo, ale strááášně pomalu. Jako lepší, než chůze to je, ale stejně. Na druhou stranu, na její obranu, kdybych já měl běžet jen po zadních, tak by to taky žádnej velkej fofr nebyl. To je mi stejně furt záhadou, proč lidi používaj přední na všechno možný, ale při běhu je vynechávaj. Ale to tu spolu asi nevyřešíme. Člověčice mě teda začala brát na své běhy,

Zpočátku to byla neskutečná jízda. Když jsme vyrazili do lesa, pustila mě na volno a já lítal jako neřízená střela všude možně. U všech veverek, to byla taková úleva! Mnohem lepší zábava než se snažit o nějaké ty „způsoby na vodítku“, které mi v tom mém městském tréninku občas pořádně přeplnily nervový kyblík ve stylu „hrnečku vař“. Ale naše první „běžíme“ nebylo úplně idylické.

My si spolu na všechno tvoříme společný slovník, ale běžecká část v něm tehdy ještě chyběla, takže když zrychlila tempo, přepla tím kelpií spínač z naučeného do instinktivního. No, a co to znamenalo v naší počáteční praxi? Když se můj dvounožec rozklusá, honácký software v mé kelpií hlavě okamžitě zahlásí poplach: „Stádo se hýbe! Stádo mění směr! Stádo nemá plán!“ A protože dvounožci jsou, jak už jsem psal, konstruovaní velmi nedokonale, musel jsem to vzít do vlastních tlapek. Tak jsem poskakoval kolem, obíhal člověčici, srovnával jí směr a občas jí skočil na bok, aby věděla, že ji mám pod kontrolou. Tohle je čistá honácká profesionalita – když se něco hýbe, je potřeba to korigovat. A teda taky  je to docela sranda.

Ona ale měla jinou představu a do mých pokusů ji řídit vložila slova a gesta, která už jsem znal z pomalých temp a přidala slova nová, abych věděl i na dálku, co bude dál. No a já pochopil (fakt rychle, to se musím pochválit), že když si v běhu poklepe na stehno, nebo řekne k noze, tak není žádoucí, abych jí skočil na hlavu, ale abych se vedle ní zařadil a držel její „raketové“ tempo. Nenutila mě ale ke slimáčímu běhu moc dlouho, vždycky jsem celkem rychle slyšel „volno“ a mohl si tak protáhnout nohy ve svém standardním zrychlení. A naučil jsem se další dvě nová lidská slova „Ra“ a „Le“. Že nevíte, co znamenají? Vždyť je to v lidštině, přece. Zkrátka, když řekne „Ra“ zabočím za pravou packou, no a když řekne „Le“ tak za tou druhou.

Chvilku po mých prvních narozeninách pošťák přivezl balík. Říkal jsem si: „že by ještě nějaký opožděný dárek – flákota, nebo aspoň nějaké luxusní pamlsky?“ Ale kdepak. Uvnitř bylo něco beztvarého, podivného, černo-oranžového a děsivého. Trochu to připomínalo ten postroj, co nosím normálně na procházky, ale tohle mělo víc popruhů a vypadalo to, mírně řečeno, podezřele. Moje kelpií nervová soustava okamžitě zpozorněla. Že jsem cíťa? Bych chtěl vidět vás, jak byste se do těch šlí hrnuli.

„Romeo, klídek, to je na běhání,“ říkala mi člověčice tím svým konejšivým hlasem. Jak na běhání? Na běhání jsou nohy a les. Nic jiného k běhání přece není potřeba! Viděl jsem, že mě do toho chce nasoukat a začala se mě zmocňovat panika. Naštěstí moje dvounožka už dávno pochopila, že na mě se musí přes „školu pamlsků“. Takže jsme na to šli pomalu. Nejdřív jsem ten „postrojový přízrak“ jen očichával – za pamlsek. Pak mi ho jen položila na záda – za pamlsek. Pak jsem do něj měl strčit hlavu – za fakt hodně pamlsků! Žádný dril, žádné „musíš“, prostě jsme si zase hráli tu její hru na „máme všechen čas světa“. Tak se mi nervíky uklidnili, ale když to na mě teda nakonec natáhla, připadal jsem si jak pso-bot. Jak v tomhle budu asi běhat?!

Tvrdila mi, že v tom vypadám jako profík, ale já vím, kde máme zrcadlo a mám na to jiný názor. Pak se začala strojit i ona. Vzala si takový široký opasek, co vypadal trochu jako ten můj postroj, ale souká se jenom na zadní nohy. A pak šáhla po vodítku. Ale ne po tom klasickém žlutém, co s ním chodíme normálně, ale nějakém novém oranžovém (asi aby se hodilo k té příšerné barvě postroje). Až pozdějc jsem zjistil, že ale nešlo jen o barvu. Tohle vodítko je kouzelné, protože je skoro nekonečné. Čím víc táhneš, tím víc se prodlužuje, ale když tah povolíš, tak se zase smrskne. Ale je to s ním makačka, obzvlášť když je na druhém konci připnutá ona.

A ještě mi zařadila jednu podivnou novinku. Dřív jsem moh vždycky hned vyskotačit z branky a začít očuchávat, ale tentokrát ne. Prý nejdřív rozcvička. Nu dobrá. Ze začátku jsem nechápal, co si to zase vymyslela, ale ukázalo se, že to bude brnkačka a zabere to jen chvilku. Rozcvička vypadá asi takhle: „k noze“ a chodit sem a tam a pak klusat sem a tam, pak „sedni-vstaň“ tolikrát, kolik mám drápků na pravé přední a „lehni-vstaň“ podle počtu drápků na levé přední a pak jsem se měl ještě točit dokola několikrát na pravou i levou stranu, jako bych honil vlastní ocas, ale to já normálně nedělám, protože se mi za to naše kočky posmívaly, a tak jsem toho hnedle nechal, ještě když jsem byl psí mrně.

A po tomhle strečinku to přišlo. První společný výběh v zápřahu. Karabina cvakla do koncového oka mého nového postroje. Člověčice se sklonila k mé hlavě a chytla mě jemně za obojek a tichým hlasem pomalu promluvila „Připrav se – Pozor – Tah“. A já rozumněl. Hned. Bez předchozího učení. Tohle bylo něco úplně jiného než „zůstaň – čekej – ke mně“. Jako bych se pro tohle narodil. Zapřel jsem se všemi čtyřmi, čumák dopředu a vyrazil jsem vpřed. Žádné ohlížení, žádné zastavování u každého počůraného stébla. Jen já, ona, napnuté bungee vodítko a vítr v uších.

Byl jsem skvělý tahoun od prvního okamžiku. Moje člověčice byla nadšená a já cítil, že tohle je přesně to, kde můžu legálně vypustit všechen ten svůj kelpií temperament. Takže, milí přátelé, canicross je pecka. Doufám, že tuhle kapitolu v naší společné životní knize budeme psát hodně dlouho a v pořádně rychlém tempu.

Další články

Ukradený poklad

Jezdí k nám jeden moc hodný pán. Teda jako ne k nám domů, ale k nám do krmelce, který je v mém lese hned za barákem. Vždycky tam nachystá óbr porce jídla pro zvířátka. Knedlíky, koláče, hranolky, čalamády, koblihy, vařenou čočku. Moje člověčice na to nadává, prý že ani divoká prasata o to rypákem nezavadí a prý jediný, kdo to nakonec stláská budu já a bude mi pak akorát tak blbě.

Jak jsem vyrazil do města a projel se tramvají

Moje člověčice přišla s nápadem, že prý je čas, abych poznal cosi, čemu říká tram – nějak. Já bych byl úplně spokojený, kdybychom zůstali u věcí, které už znám a dávají mi smysl – třeba míček, paštika, zajíc, veverka, i nějaký to sedni-lehni bych pro ni udělal. Ale ona má občas takové ty rozvojové“ nápady, ze kterých se mi trochu ježí chlupy od hlavy až po špičku ocasu.

Jak jsem se učil město a město učilo mě

Můj svět začíná tam, kde končí asfalt. Les za domem, měkká půda, pachy, které se dají číst jako nekonečná dobrodružná kniha. Kdyby bylo po mém, žil bych tam navždy. Jen já, moji dvounožci a zvěř, které občas, když se hajný nekouká, připomenu, že tam jsem. Jenže moje člověčice sem-tam zatouží po světě, kde věci jezdí, blikají, divně smrdí, hlučí a lidi se pohybují ve zmatených hejnech.

Kelpie na volné noze, aneb jak jsem si pořídil dvounožce a začal je vychovávat pozitivkou

Můj milý čtenáři. Začal bych tím, že moje člověčice byla odjakživa tak trochu posedlá zvířaty. Prý říkala „íha“ dřív než „máma“ a na nočník ji naučil chodit dědečkův jezevčík. To vysvětluje mnohé. Třeba i to, proč jsem dnes já – kelpie, příšera z hlubin (to prý znamená pojmenování
mého plemene), tedy přesněji australská příšera z hlubin – součástí jejího života.