Blog

Jezdí k nám jeden moc hodný pán. Teda jako ne k nám domů, ale k nám do krmelce, který je v mém lese hned za barákem. Vždycky tam nachystá óbr porce jídla pro zvířátka. Knedlíky, koláče, hranolky, čalamády, koblihy, vařenou čočku. Moje člověčice na to nadává, prý že ani divoká prasata o to rypákem nezavadí a prý jediný, kdo to nakonec stláská budu já a bude mi pak akorát tak blbě.

Moje člověčice přišla s nápadem, že prý je čas, abych poznal cosi, čemu říká tram - nějak. Já bych byl úplně spokojený, kdybychom zůstali u věcí, které už znám a dávají mi smysl – třeba míček, paštika, zajíc, veverka, i nějaký to sedni-lehni bych pro ni udělal. Ale ona má občas takové ty rozvojové“ nápady, ze kterých se mi trochu ježí chlupy od hlavy až po špičku ocasu.

Můj svět začíná tam, kde končí asfalt. Les za domem, měkká půda, pachy, které se dají číst jako nekonečná dobrodružná kniha. Kdyby bylo po mém, žil bych tam navždy. Jen já, moji dvounožci a zvěř, které občas, když se hajný nekouká, připomenu, že tam jsem. Jenže moje člověčice sem-tam zatouží po světě, kde věci jezdí, blikají, divně smrdí, hlučí a lidi se pohybují ve zmatených hejnech.

Můj milý čtenáři. Začal bych tím, že moje člověčice byla odjakživa tak trochu posedlá zvířaty. Prý říkala „íha“ dřív než „máma“ a na nočník ji naučil chodit dědečkův jezevčík. To vysvětluje mnohé. Třeba i to, proč jsem dnes já – kelpie, příšera z hlubin (to prý znamená pojmenování
mého plemene), tedy přesněji australská příšera z hlubin – součástí jejího života.