Jezdí k nám jeden moc hodný pán. Teda jako ne k nám domů, ale k nám do krmelce, který je v mém lese hned za barákem. Vždycky tam nachystá óbr porce jídla pro zvířátka. Knedlíky, koláče, hranolky, čalamády, koblihy, vařenou čočku. Moje člověčice na to nadává, prý že ani divoká prasata o to rypákem nezavadí a prý jediný, kdo to nakonec stláská budu já a bude mi pak akorát tak blbě. Tak to pardon – já nesežeru jen tak něco. Na suchej rohlík mě teda nikdo neutáhne a ani kolínka s čímsi mi nestojí za to, abych proflák, že přesně vím, co znamená slovo „Fuj!“. To ví každej čtyřnožec, kterej kdy na tohle naletěl – Fuj znamená „Seš v průseru, tak jako tak – tak to honem rychle polkni, ať pak neděláš psí oči nalačno“.
Hele, většinou je ona happy, jak skvěle mě vytrénovala, protože tam málokdy je něco, o co by můj čenich a jazyk stály, ale dneska tam byl fakt poklad! Ohromnej kus slaniny, jejíž delikatesní vůně mi prozrazovala její nádhernou uleželost. Byla schovaná pod koblihou, takže si člověčice hned nevšimla a nechala mě prozkoumávat poklady. To ona dělá – nechává mě a dává mi možnost se rozhodnout správně. Tady jsem ani na setinku nezaváhal, co že je vlastně to SPRÁVNĚ. Když najdeš takovejhle poklad, tak správně je, ho okamžitě zabrat pro sebe. A já to hned poznal. Byl jsem na sebe tak pyšný.
Ale co to, najednou jsem uslyšel to slovo! Jaký slovo? No přece to „Fuj!“ a hned několikrát za sebou, protože jsem v úžasu nezvládl nijak zareagovat hned na to první – „Fuj-fuj, Romeo- Fuj!“ Proč fuj? Fuj by byla mrkev nebo jabko, možná i ta kobliha, ale proč slanina? Zbláznila se? Rozhod jsem se, ale neprověřovat dál její duševní zdraví a přejít k osvědčené taktice – co nejrychleji to do sebe nasoukat. Fuj-povely ustaly a já se zklidnil a přestal spěchat a začal vychutnávat pochoutku dne. Najednou slyším „Ukaž, co to tam máš?“ a slůvko „Zuby“, to slyším vždycky, když mi chce sahat do tlamky a taky, že jo. Rozhodla se mi tlamku otevřít a poklad ukrást pro sebe! No, to jsem teda nečekal, ale proč ne, nemám problém se s ní rozdělit, tak oukej, vem si taky kousek, ale zbytek vrať. Dokonce jsem za to, že jí kus slaniny, válející se momentálně v modřínovém jehličí, dám, hned dostal dvě játrové sušenky. Domácí! Ty jsou hned po těchto úlovcích, to úplně nejvíc.
Ale ukázalo se, že nechce kousnout, dokonce to nechce ani zahrabat na pak, ale, ta bláznivka to tam chce nechat pro někoho jiného. Tak nevím, jestli to s tou dobročinností nepřeháníme. Ale pak vytáhla míček. Má v kapse takový ten super lítací míček na šňůrce, co mi ho půjčuje jen, když s ní vyrazím na procházku. Je to supr věc, co lítá hrooozně vysoko a stráášně daleko a můžu se s ní o něj tahat, a když poslechnu na slůvko „Podej“, tak dostanu zase sušenku, nebo se za ním můžu znova proletět. To je bezva čistírna mé hlavy plné starostí. Takže slanina za míček – to je dobrá obchodní transakce. Pro tentokrát to teda beru.