Můj svět začíná tam, kde končí asfalt. Les za domem, měkká půda, pachy, které se dají číst jako nekonečná dobrodružná kniha. Kdyby bylo po mém, žil bych tam navždy. Jen já, moji dvounožci a zvěř, které občas, když se hajný nekouká, připomenu, že tam jsem. Jenže moje člověčice sem-tam zatouží po světě, kde věci jezdí, blikají, divně smrdí, hlučí a lidi se pohybují ve zmatených hejnech. A protože chce, abych ji doprovázel všude, kam to jde, rozhodla se, že mě s tím světem seznámí. Prý jemně, postupně a tak, abych se cítil bezpečně. No nevím – myslím, že bezpečí si najdu klidně sám někde za krmelcem, ale zas tak na výběr mi ona nedala.
A tak začala naše výprava do Borského parku. Prý socializace. Já tomu říkám „exkurze do chaosu“, i když s možností, kdykoli to odpískat, protože moje člověčice celkem kouká na to, abych měl prostor se nadechnout, otočit, nebo si jen tak sednout a koukat. V tom posledním teda moc dobrej nejsem, ale mám kliku, že se u nás doma hraje spíš na dobrovolnost a že mí lidi chápou, že tyhle výbuchy nedělám naschvál, že prostě jen zatím ten nával emocí neumím jinak zpracovat.
Dopoledne je to v parku ještě snesitelné. Jeden pobíhající dvounožec v podivném trikotu, jedna dvounožka s kočárkem (čtyři kolečka v pohybu – to je fakt výzva!), pár psů, kteří mě chtějí očichat, a já si nejsem jistý, jestli je mám milovat, nebo je štěkotem zastrašit, a tak to zkouším tak i onak. Moje člověčice mě nechává rozhodnout, jestli chci pozdravit, nebo radši držet odstup, a když vidí, že je toho moc, měníme směr do klidnějšího prostoru. A já se učím, že nemusím reagovat na všechno. Že někdy fakt stačí jen zvednout hlavu a podívat se na ni. A ona mi za to dá pamlsek nebo dokonce MÍČEK! Obojí beru, ale míček, to je top-strop.
Napadlo jí, že by bylo fajn mě vzít ještě do kaváírny. To je vám divný místo. Lidi tam sedí, nic mi nehází, ani mě nedrbou a tváří se, že je to normální. Jsem tu trochu nervózní, protože nemám přehled, ale těch okolních „míčků“ už je tolik, že je všechny neudržím. Tak si lehnu pod stůl, protože tam to vypadá, že bych moh být v bezpečí, a ona mě nechá. Neříká „lehni si támhle“, nepopohání mě. Jen čeká, až si najdu místo, kde se cítím dobře. A já se učím, že svět je snesitelnější, když si ho můžu chvilku pozorovat z úkrytu.
A nakonec křižovatka. Páni, to je teda něco! Tady se svět doslova zbláznil. Valí se kolem nás a já se snažím držet pohromadě. Ona sleduje mě. Já sleduju všechno. Když je toho moc, uděláme krok zpět. Doslova. Říká tomu „zvětšit vzdálenost“. Já tomu říkám „moje nervy už jsou v kýblu“. Někdy jsem fakt dobrej. Jindy jsem prostě kelpie – tvor řízený sympatikem od rána do večera, připravený reagovat na každý zvuk i pohyb.
Slyšel jsem mou dvounožku, jak říká, že jsem reaktivní. Kdo ví, co to je. Já si myslím, že jsem jen důsledně pozorný – někdo to tady všechno přece hlídat musí a já jsem na to ten nejlepší. Ale ať už je to, jak chce, jsem rád, že se mě nesnaží „opravit“. Jen mi pomáhá zvládnout svět tak, aby mě nepřeválcoval a já pak nepřeválcoval ji. A něco se změnilo, když přestala doufat, že budu pes, který ignoruje veverky, kola, auta, psy a začala pracovat s tím, jaký opravdu jsem. Zpomalila. A já díky tomu můžu růst. Po milimetrech. Po nádeších. Po malých vítězstvích.
A tak se stalo, že z pár sekund klidu máme několik desítek, z věčně zabořeného čumáku v trávě už občas zvednu hlavu a někdy se na ni dokonce podívám, i když kolem projde člověk, prosviští bicyklista, nebo prolítne podezřelý list. No a když je toho moc, prostě si sedneme bokem a dýcháme spolu. To je, prosím, velký triumf. Pro nás oba.
A protože jsem v parku už celkem sebejistý, tak je prý čas na nový zážitek. TRAMVAJ! Nemám páru, co to je, ale můj kelpií čumák větří, že je to NĚCO! Tak já vám pak napíšu, jak se mi povedlo to rozdejchat.