Můj milý čtenáři.
Začal bych tím, že moje člověčice byla odjakživa tak trochu posedlá zvířaty. Prý říkala „íha“ dřív než „máma“ a na nočník ji naučil chodit dědečkův jezevčík. To vysvětluje mnohé. Třeba i to, proč jsem dnes já – kelpie, příšera z hlubin (to prý znamená pojmenování mého plemene), tedy přesněji australská příšera z hlubin – součástí jejího života.
Moje člověčice prý dlouho snila o psovi, který ji bude následovat tiše, oddaně a s noblesou. Takový ten pes, co jde vedle nohy, ani nedutá a občas se na ni zbožně podívá s výrazem „Má paní, čtu ti myšlenky a splním ti všechna, i ta nevyřčená přání“. No… a pak si pořídila mě. Největšího štěněcího samce z vrhu, s tlamou plnou jehliček, které jsem, jako správné šelmí mládě, používal na všechno a na všechny. Na ruce, na nohy její i ty od nábytku a v neposlední řadě i na její duševní zdraví. A ona si myslela (teda jenom chvilku), že to bude snadné. Ha-Haf!
Nutno teda podotknout, že za tenhleten final výběr, koho si z naší psí smečky přivedou domů, může on – její přítel. Taky proto ho ze všech lidí miluju nejvíc. Když jsem dorazil do svého nového domova, byl jsem maličký, roztomiloučký a… destruktivní. Učili mě, že se jmenuju Romeo, ale furt jsem slyšel titulování slovem Critters a trvalo rok a půl, než mi on začal říkat Bobíšku. A to už mi zůstalo dodnes.
Ona říká, že výchova malé kelpie bolí. Já říkám, že dvounožci jsou konstruovaní velmi nedokonale a mají překvapivě tenkou kůži. A navíc disponují ohromným množstvím zbytečností, které se skvěle žužlají a rozkládají na prvočinitele a někdy z nich lítají veliké, měkké chomáče. To je vám NÁDHERA! No, dal jsem jí v prvním roce a půl svého života fakt zabrat, ale vydržela. A já taky. A tak jsme spolu začali vyrážet do světa. Do lesa, do města, do kempu, do všemožných i nemožných kurzů, kde se mělo prý pracovat na mé bezchybné výchově ve způsobného psího parťáka. No… snažím se. Tak nějak po svém a v rámci svých možností. Ona tomu říkala škola hrou. Já tomu říkal škola pamlsků. A musím uznat, že to je fajn systém.
Moje člověčice totiž se svými psími kámoši před pár lety objevila, že existuje něco jako etický trénink, u kterého se prý nemusí křičet, tahat, škubat vodítkem za štěněcí krček, poroučet, strkat čumáčky do loužiček, brát mi v půlce jídla misku, plácat srolovanými novinami, ani jinak drtit křehkou psí duši i ještě nedovyvinuté štěněcí tělíčko. Že líp funguje, když zkusí pracovat s tím, jaký opravdu jsem – rychlý, trochu cíťa (hlavně teda na sebe), vnímavý ke všemu, co se hne, občas přepálený, ale vždycky snaživec, i když někdy špatným směrem. Teda viděno z její perspektivy. Když mi dá ale potřebný prostor a zamyslí se nad motivací, tak se nám to společné tvarování i celkem daří. A tak místo drilu hrajem hry. Místo trestů hledáme společný slovník. Místo „musíš“ přišlo „tak jaké chování mi nabídneš dneska?“. A to je prostě fajn.
Tak vítejte v mém deníčku, kde se s vámi podělím o příběhy, jak kelpie objevuje svět a trénuje své dvounožce.