Moje člověčice přišla s nápadem, že prý je čas, abych poznal cosi, čemu říká tram – nějak. Já bych byl úplně spokojený, kdybychom zůstali u věcí, které už znám a dávají mi smysl – třeba míček, paštika, zajíc, veverka, i nějaký to sedni-lehni bych pro ni udělal. Ale ona má občas takové ty „rozvojové“ nápady, ze kterých se mi trochu ježí chlupy od hlavy až po špičku ocasu. Než se ale naplno vrhnem do téhle výzvy, vezme mě zase do Borského parku. Tam už to přecejen trochu znám, a i když tam od minula zase přibyla spousta nových zpráv od městských čtyřnožců, tak už tam dokážu být trochu i ve své hlavě, a ne furt mimo ni.
Prošli jsme parkem, minuli jsme kavárnu, kde už jsem si to minule očichal a přešli, ty bláho, na takovej jenom úzkej pás čehosi trochu podobného chodníku, úplně uprostřed křižovatky, kde byl ale totální mumraj. Představte si, bleší cirkus v kožichu – takhle jsem se cítil já. Jen dvě oči, jen dvě uši a dvě čumáčí dírky a takových věcí, zvuků, pachů – úplně, ale úplně všude. No a tady se ona rozhodla, že se utáboříme. Jak jinak si vysvětlit, že jsme se zastavili na tomhle ostrově uprostřed pekla a čekali. Na co?! A pak jsem to uviděl. Obrovského žlutého hada šinoucího se po břiše směrem k nám. U všech veverek – tak tohle jsem nečekal. Koukl jsem na ni a ona se tvářila, že je v poho. Ani náznak, že bychom měli spolu někam zdrhnout, nebo že bych ji měl zachránit, a tak jsem teda zůstal sedět na zadku a čekal, co bude dál. Hlava hada nás minula a zastavila. Na jaho boku se otevřelo několik otvorů a já zjistil, že to uvnitř vypadá trochu, jak v kavárně (tam už to znám). Všude židle, jen stoly chyběly. Nádech- výdech a statečně jsem vykročil za ní. Našla nám jednu dvojžidli, sedla si a já se jí hned nacpal pod nohy. Tahle „kavárna“ se dala do pohybu a se mnou to trochu smýklo, tak jsem naznal, že nejbezpečnější to bude vleže a ve schovce pod její sedačkou. Slyšel jsem, jak se s ní dala do řeči jiná člověčice a ta moje říká, že to je moje první jízda tramvají. A jo, TRAMVAJ to je to slovo, na které jsem si nemoh na začátku vzpomenout.
Tak tramvaj, mí drazí psí přátelé, to je teda vynález. Uvnitř to bylo jako uprostřed hejna, které se pohybuje všemi směry najednou. Podlaha se houpala, lidi se třásli, já se taky třásl, pachy se neustále měnily, a tak jsem udělal to, co mě naučila – našel jsem si místo, kde mám záda krytá a ji na dosah. Nic neříkala, jen čekala, až si to srovnám. A já si to docela srovnal. Dokonce tak, že jsem zvlád i malý pamlsko-test. Ten, když jsem zasoustředěnej úplně jinam, tak nedám. Hlava nezvládne současně držet pod dohledem celé okolí a současně žvýkat, ale teď jsem to zvládl. A ona měla fakt radost. Prý, když si dokážu vzít pamlsek, znamená to, že vnímám a když vnímám, můžu se něco naučit.
A pak přišel chlapík, který byl asi kamarád všech, protože s každým prohodil dvě slova „kontrola jízdenek“ a za tahle dvě slova úplně každý začal hledat něco v kapse. A co se asi tak hledá v kapse? No přece PAMLSKY! A ty se přece dávají těm, které mám rád a kteří udělali něco, co se mi líbilo – tak to přece musel být jejich kamarád. Ale něco tady nehrálo – oni mu začali ukazovat ty placky, do kterých koukaj a někdy do nich taky mluví i moji dvounožci. Chlapík na jejich placku vždycky namířil svoji placku a šel dál, až došel k nám. Moje dvounožka vytáhla svou placku a já najednou cítil, že něco není v pořádku. Úplně ztuhla, no, a tak já taky a čekal jsem, co bude. Ona si totiž koupila jízdenku přes placku, ale nekoukla se, jestli ji v té placce doopravdy má. Nemusíte být žádnej komisař Rex, abyste vyčmuchali, že ji tam neměla. Takže, zatímco já trénoval klid na vibrující podlaze, ona měla lekci socializace tváří v tvář revizorovi. Nakonec jsme vystoupili, ona si vyřešila svoje záležitosti a já dál řešil sebe mezi několika asfaltovými pruhy silnice. Dýchání, čmuchání, dvě houkající sanitky za zadkem a návrat do klidu.
A pak jsme nastoupili znovu. Tentokrát už s lístky. Pro oba. Ano, i já musím mít svůj, říkal ten chlapík. Prý pokud nejsem v přepravce, tak platím polovinu toho, co ona. Jé, jak rád bych byl ve své úžasné bezpečné přepravce s měkounkou matrací, kde se můžu schovat před celičkým světem. Ale ta zůstala v autě zaparkovaném před Borským parkem. Druhá jízda byla lepší. Už jsem věděl, co čekat. Zvedal jsem hlavu, když to šlo, rozhlížel se, sem tam hodil očkem po ní, jestli se nebude dít něco dalšího. Občas tramvaj zastavila, a pak se za chvíli zas z ničeho nic dala do pohybu. To bylo těžké. Vždycky se se mnou zhoupl celý svět, a hlavně můj žaludek. Ještě, že jsme vyrazili před snídaní, jinak už by bylo kuře se špenátem a droby možná už mezi námi.
Nevím, jestli jsme jeli celou věčnost někam na druhý konec světa, nebo to bylo jen pár chvil. Tohle posoudit neumím. Pro mě je důležité, že tam nejsem sám. Po nějaké době se ona zvedla směrem ke dveřím a my konečně vystoupili. U psích chlupů – vystoupili jsme někde, kde jsem ještě nikdy v životě nebyl, ale svět už se se mnou nehoupal, tak jsem dostal strašnou chuť to všecičko prozkoumat. A moh jsem. Člověčice mi dopřává tolik času, kolik potřebuju. Potkávám občas psí kámoše, kteří jsou uprostřed čtení trávníku a jejich dvounožec jim v tom nejzajímavějším řekne „fuj-pojď, spěchám do práce“ a škubne jim krčkem. Ať už je „práce“ cokoli, tak tohle se nedělá. Ještěže já tohle řešit nemusím.
Prošli jsme mezi domy, auty, popelnicemi, několika malými psy a lidmi. Potkal jsem i jedno štěňátko, které mě hrooozně zajímalo, ale ta jeho se bála, že jsem moc hr, tak jsem si nemoh očuchat jeho, ale jen trávník, kam předtím napsal svůj krátký životopis. A co moje nervy tady? Překvapivě v pohodě. Ne jako doma na gauči, to ne, ale jako pes, který se učí, že nemusí všechno hlídat a mít pod kontrolou a že není potřeba všechny psy a auta od té mojí dvounožky zahnat. Že někdy stačí vedle ní jít a dýchat. Ale nebyl bych to já, kdybych občas nevylítnul za něčím novým a nevyrval jí při tom rameno z kloubu. Já to nedělám schválně, fakt – jen je někdy moje tělo rychlejší než moje hlava. Vždyť jsem kelpie. Ale i na tomhle pracujem. Příště vám svěřím, jak mi to jde.
Po nějaké době jsme se ocitli na nádvoří před obrovskou kostkou s okny. Vypadalo to trochu jako spousta baráků postavených na sobě. Dole několikeré dveře a mnoho řad oken nad sebou. Tam jsme chvilku postávali, když tu se zničehonic otevřely jedny z těch dveří a z nich vyšel ON! No, to bylo překvapení. U všech štěňat, jakou já měl radost. Řekla mi „můžeš“ a pustila konec vodítka a já moh svého dvounožce pořádně přivítat. Po přivítání jí on řekl, že ten plášť už stejně potřebuje vyprat a vzal nás dovnitř a tam to bylo super. Člověčice si dala kafe a já si mohl pročmuchat každý kout kanceláří, kde ten můj a její pracuje s partou dalších dvounožců, které tam celé dny učí, že tu jsou proto, aby mě chválili, drbali a objímali. Bylo to tam boží! A byl tam úžasný klid. Já vyprázdnil nervový kyblíček a bylo vidět, že i ona stiskla potřebný restart button. Povyprávěla mu příběh, že tahle tramvaj-lekce ji stála jako průměrná individuální lekce v Praze a řekla mu, že je lama. To nevím, co znamená, tak jsem to víc neřešil a hleděl si toho, co zajímavého tady mají v odpadkovém koši.
Nakonec přišel čas dostat se k autu a domů. Cestou zpátky jsme dokonce přestupovali. No, úplně jak rodilí Plzeňáci. A potkali jsme znovu toho chlapíka. Jak jen mu to říkali? Znělo to trochu jako Azor. Ne, už vím! Revizor! Poznal nás. Já jeho taky. Ale tentokrát jsem už nic moc neřešil. Jen jsem si sedl, opřel se o její nohu (občas i o cizí nohu, protože bylo celkem narváno) a nechal tramvaj, ať si dělá, co chce a ji ať si se svým novým kámošem pokonverzuje, jak jsme tuhle dnešní lekci společně zvládli. A tak jsem zjistil, že tramvaj není obrovský had, který chce sežrat mě i mou člověčici, ale jen další kapitola v knize, kterou spolu čteme. Jen další společný zážitek, který náš vztah a důvěru prohlubuje, jako všechny výzvy, které spolu přijmáme.